Zrakové vnímání jako získaný fenomén

Tento text jsem napsal jako seminární práci do předmětu Psychologie zrakového vnímání.

           Rozhodl jsem se tuto seminární práci pojmout jako jakousi esej složenou z osobních zkušeností a zároveň ji podpořit literárními zdroji. K výše uvedenému tématu mě přivedl článek, který jsem kdysi četl v Hospodářských novinách. Psalo se v něm o zajímavém a pozoruhodném úkazu, který se údajně odehrál, když lodě Kryštofa Kolumba dorazily k břehům Ameriky. Zdejší domorodci totiž do té doby nikdy neviděli lodě takovéto velikosti a tvaru jako byly právě lodě Kryštofa Kolumba. Domorodci prý tehdy na vlastní kůži pocítili určitý optický klam (tedy jestli to tak lze nazvat), při kterém přibližující se lodě neviděli až do okamžiku, kdy si všimli, že se vlny na moři lámou nějakým zvláštním způsobem, i když už by lodě měli být na dohled dávno předtím.                       

              Tento článek mě vedl k řadě úvah. Pokud by totiž tento příběh měl být pravdivý, dalo by se vyvozovat, že zrakové vnímání je možná z velké části naučenou věcí. Zároveň by podle tohoto příběhu mohla při zrakovém vnímání hrát určitou roli víra ve viděné. Čemuž by odpovídalo rčení- „nevěřit vlastním očím“.  Myslím tím to, že zrak domorodců, tyto lodě mohl vidět, ale jejich mozek možná pomocí nějakého obranného mechanismu nebo díky jejich přesvědčení nepustil tento vjem dál ke zpracování. Důvodem blokace mohla být právě neuvěřitelnost a nepravděpodobnost tohoto jevu a tak nedošlo k jeho uvědomění. Z toho by se pak dalo usuzovat také na to, že ve zrakovém vnímání hraje velkou roli zkušenost. Napadá mě ještě další alternativa, která by tento jev mohla určitým způsobem vysvětlovat. Dost možná je naše vnímání kulturně podmíněné a tehdejší američtí domorodci, prostě nebyli uzpůsobeni k tomu neznámé lodě vidět. Jak to je tedy s naučeností zrakového vnímání ve skutečnosti? Respektive jak se na ni dívá současná psychologie?

              Co se kulturní podmíněnosti zrakového vnímání týká, s velmi zajímavými závěry přišel antropolog Colin Turnbull (In Seamon a Kenrik, 1992, s. 150-151), který prováděl studie s Africkými kmeny Pigmejů. Tito lidé prakticky neopouštějí prales, a proto mají jen malou zkušenost s objekty, které jsou vzdáleny více než několik metrů. Když Turnbull vzal pygmejského náčelníka na rozlehlé pláně, kde se v dálce pásli buvoli, zaskočil ho náčelník s dotazem, co je to za hmyz. Když se pak k buvolům přiblížili, náčelník považoval jejich zvětšení za nějaké kouzlo. Pigmejům tedy chyběla percepční zkušenost se vzdálenými objekty. Známy jsou rovněž výsledky pokusů Brunera a Goodmana (In: Lahey, 1983, s. 122), kteří zjistili, že děti z chudých rodin vnímají mince jako mnohem větší, než děti z rodin bohatých, což také ukazuje na kulturní podmíněnost a naučenost zrakového vnímání.

              Možná, že na tom mohli být američtí domorodci z příběhu podobně jako Pigmejové, jen jim mohla chybět jiná forma percepční zkušenosti.

              Dále jsem zmiňoval úvahu, na kolik může být vnímání viděného dotvářeno našimi vlastními zkušenostmi. Sám mám k tomuto co říct. Jako malému klukovi mi táta ukázal několik netopýrů, kteří žili u nás v garáži. Já samozřejmě v té době nevěděl co to netopýr je a tak jsem doma mamince živě líčil historku o tom, jak jsem v ruce držel malého ptáčka. Popisoval jsem barvu jeho pírek, velikost zobáku nebo jeho spáry. Ještě asi rok potom jsem se doma hádal, s tím že se stoprocentně jednalo o malého ptáčka. Já ho viděl a byl jsem si tím jist. Až po letech mi došlo, že moje tvrzení bude pravděpodobně mylné. Nejenom, že táta nejspíš pozná ve svém věku netopýra od ptáka lépe než já, ale představa ptáčka, který žije v garáži a nechá se chytit holýma rukama, přestala zapadat do mé reality. Tolik k mému osobnímu zážitku, jak se ale na dotváření vjemů pomocí našich zkušeností dívají vědci?

              To, že naše zrakové vnímání není pouze pasivní proces, nám dokazují experimenty s tzv. zvratnými brýlemi Kohlera a Marteho (In Nakonečný, 1998, s 233-234 ). Zvratné brýle způsobují vidění vzhůru nohama. Pokusné osoby s brýlemi měli zpočátku velké problémy s orientací v prostoru, postupně však docházelo ke zlepšování a v průměru po pátém až devátém dnu jejich nepřetržitého nošení pokusné osoby opět dosáhly běžného vidění a orientace v prostoru. Toto tedy ukazuje na to, že zrakové vnímání může být velmi aktivní adaptivní proces.

              Asi nejbližší závěry příběhu z dob Kolumba nám umožňuje vyvodit případ pana S. B., který byl od narození slepý (In Cumminsová, 1998, s. 61). V devadesáti letech mu byla chirurgicky nahrazena rohovka a tento muž byl poprvé za svůj život schopen „vidět“. Překvapivé je zde především to, že tento muž viděl pouze to, co znal už z dřívějška díky hmatu. Například dokázal přesně odhadnout velikost tužky na stole, ale myslel si, že kdyby se pověsil z parapetu, dosáhl by nohama země, přestože tato vzdálenost představovala zhruba desetinásobek jeho výšky. Podobně je tomu i pokusů se senzoricky deprivovanými koťaty, které jsou schopna vnímat jen ty typy linií, která jim byla prezentována po dobu jejich života (In Cumminsová, 1998, s. 63)

           Případ senzoricky deprivovaných koťat, pana S. B. a dost možná i amerických indiánů mají jedno společné. Všichni byli schopni vidět pouze to, o čem už něco věděli. Všechno to bude mít patrně souvislost s tvárností mozkových buněk v reakci na určité podněty. V každém případě tyto studie oprávněně boří zažitý mýtus toho, že naše zrakové vnímání je pouze přímým odrazem skutečnosti. Skutečnost má v našem vnímání samozřejmě dominantní roli, ale zároveň zde figurují nezanedbatelné vlivy zkušeností, očekávání a kultury.

          

Literatura

CUMMINSOVÁ, D. D. Záhady experimentální psychologie. Portál, Praha 1998.

LAHEY, B. B. Psychology. Dubuque, Iowa: Wm. C. Brown Copany Publishers, 1983.

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Academia, Praha 1998.

SEAMON, J. a D. T. KENRICK. Psychology. New Persey: Prentice Hall, 1992.