Primitiv vs. inteligent, divoch vs. civilizovaný, neandrtálec vs. moderní člověk…kdo je na tom lépe? Většinový názor bude jistě takový, že „západní člověk“ si žije mnohem vyšší úrovni než divoši v pralese. Odkud se ale vzalo tohle přesvědčení?
Dnes se málokdo pozastaví nad tím, že se do chudších a „primitivnějších“ zemí vydávají humanitární pracovníci a že jsou vynakládány nemalé prostředky na zkulturnění zdejších oblastí. Ani v minulosti tomu nebylo jinak. I kdybychom pominuli drancování, které bylo (a nedělejme si iluze, dodnes tomu tak je) se zkulturňováním domorodých společenství spojeno, opravdu jsme jim měli co nabídnout?
Kde jsme vzali jistotu, že zrovna naše společnost je ta
pravá, od které by se měli ostatní učit. Zamyslel se vůbec někdo nad tím, jaké
jsou charakteristiky blahobytné společnosti?
Obecně můžeme pod pojmem blahobytná společnost chápat
společnost takovou, v níž jsou všechny potřeby snadno uspokojitelné. I
když rádi považujeme tento šťastný stav za výdobytek průmyslové civilizace, i
taková společnost lovců a sběračů na tom bývá v tomto ohledu lépe. Potřeby
se totiž dají „snadno uspokojit“ dvojím způsobem: buď tím, že mnoho vyrábíme,
nebo tím, že málo požadujeme. Proto existují dvě cesty k blahobytu… Podle
učení zenu se lidé mohou těšit z nesrovnatelného hmotného blahobytu, i
když je jejich životní standart velmi nízký. To samé se týká i primitivních
společenství.
Nedostatek zdrojů nebo zboží je specifická nutkavá představa
naší ekonomiky, stav mysli všech, kdo se v ní účastní. Trh má pro každého
připravenou oslňující nabídku všeho možného – každý člověk má všechny ty úžasné
věci na dosah ruky, nikdo je ale nedostane, protože nikdo nemá dost peněz, aby
je všechny koupil. Žít v dnešním tržním hospodářství znamená vlastně dvojí
tragédii, která začíná pocitem nedostatku a končí depresí
z nedosažitelnosti nabízených cílů… Jsme tak odsouzeni strávit život
namáhavou prací. Z téhle pozice, naplněni strachy a úzkostmi, se pak díváme
zpět na divocha, člověka lovce. Jestli moderní člověk nemá se všemi technickými
vymoženostmi k dispozici dost peněz, jakou má asi šanci nahý divoch se
svým ubohým lukem a šípem? Problém je v tom, že člověku lovci přisuzujeme
konzumní myšlení a nástroje doby kamenné. Vidíme už předem jeho situaci jako
beznadějnou.
Chybu děláme v tom, že posuzujeme cizí společnosti
podle hodnot naší kultury. Můžeme třeba předpokládat, že pro primitivního lovce
bylo nejvyšší hodnotou zdraví a že k dosažení tohoto cíle byly adekvátními
prostředky luk a šíp. Oprávněně taky můžeme tvrdit, že lovci často pracují
mnohem méně než my a že opatření potravy pro ně není taková dřina, nýbrž
občasná činnost, která jim nechává spoustu volného času, že jednotlivec má
během dne víc času na spaní než v podmínkách jakéhokoli jiného
společenského systému. Ukazuje se, že lovci nežijí ve strachu, ale jsou plní
důvěry vyplývající z nadbytku všeho, co k životu potřebují. Tahle
důvěra je neopouští ani v těžkých dobách. Tento postoj krásně vyjadřuje
filozofie Penanů na Borneu: „Nemáme-li dnes nic k jídlu, budeme to mít
zítra.“
Všechny
potřeby primitivních společenstev lovců a sběračů jsou pro ně obecně snadno
uspokojitelné. Uspokojitelné jsou ale pouze do té doby, než přijde někdo
zdaleka. Někdo kdo říká, že k plnohodnotnému životu v blaženosti je
nutné snažit se naplnit mnohem víc potřeb. Není to ale cynické od člověka, který
blaženost nikdy nezakusil?
Zdroje:
Sahlins, M. D.: „The
Origin of Society.“ Sci. Amer. 203 (3). 1960.
Sahlins, M. D.: „Notes
od the Original Affluent Society“. In Man, the Hunter, ed. R.B. Lee & I. DeVore. Aldine,
Chicago 1968.
Žádné komentáře:
Okomentovat