Hitlerové mezi námi

O Adolfu Hitlerovi je rozšířená představa, že byl zvířetem v lidském těle, že svým způsobem nebyl člověkem jako ostatní. Dnes panuje poněkud uklidňující přesvědčení, že jsme se z historie poučili a že žádný další Hitler by se neměl šanci uchytit. Jak je to ale opravdu tak?

Adolf Hitler měl to, čemu se v odborných kruzích říká nekrofilní charakter. Lidé s nekrofilním charakterem jsou fascinováni umíráním a smrtí, ale i ničením a destrukcí. Je jisté, že většina lidí s tímto charakterem nemá ve dnešní společnosti možnost dát mu volný průchod, tak jako se to „poštěstilo“ právě Hitlerovi.

            Někteří lidé s nekrofilním charakterem mohou vyhledávat povolání, ve kterých je kontakt se smrtí, mrtvými nebo s ničením přímo zajištěn. Nekrofilní chování se ale může projevovat i v drobných projevech. Velmi často lidé lámou a škubou na kousky malé předměty, například zápalky nebo květiny. Jiní ubližují sami sobě tím, že se dloubají ve vlastních poraněních. Ještě drastičtěji se tato tendence projevuje v případech, kdy lidé poškodí něco krásného, například budovu nebo kus nábytku. Dalším projevem nekrofilního charakteru může být přesvědčení, že problémy a konflikty lze řešit pouze silou a násilím. Méně drastickým výrazem nekrofilie může být nápadný zájem o různé nemoci a smrt.

            Příkladem může být matka, která se neustále zajímá o nemoci svého dítěte i o jeho různá selhání a jeho budoucnost si představuje v černých barvách, zároveň neregistruje žádné změny k lepšímu, nereaguje na radost a nadšení dítěte a nevšímá si jeho pozitivního vývoje a růstu. Nepoškozuje tím dítě nijak zjevně, ale přesto v něm může pomalu udusit radost ze života i víru ve vlastní růst, až ho nakonec nakazí svou nekrofilní orientací.

            Lidi s nekrofilním charakterem také obvykle poznáme podle toho, že náhle ožijí a působí nadšeně, když se hovoří o nemoci nebo o jiných smutných událostech jako je smrt, finanční potíže a podobně.  I o násilí, zabíjení a pomstě jsou schopni mluvit se zapálením pro věc. Nekrofilní chování se může projevovat i v tom, jak tito lidé čtou noviny. S velkým zaujetím v nich vyhledávají všechny drastické události a oznámení o něčí smrti. Ve skupině působí nekrofil jako studená sprcha a jako umrtvovač veškeré radosti, je nudný, tlumí všechny podněty a unavuje přítomné, zatímco člověk, který miluje život, všechno prozáří a oživí.

            U nekrofilně založených lidí, se projevuje záliba v různých typech odpudivých pachů, hnijícího masa například. Zápachy přitom nemusí vůbec vyhledávat, přesto si u nich můžeme všimnout specifického výrazu ve tváři. Mnozí nekrofilní lidé vypadají, jako by stále v okolí cítili nějaký nepříjemný zápach. Tento výraz tváře byl typický právě pro Hitlera.

            Když se podíváme na Hitlerův život od útlého věku, zjistíme, že se jeho nekrofilní sklony zpočátku neprojevovaly nijak nápadně. Jeho matka v něm od dětství podporovala jeho narcistické sklony, což později vyústilo v jeho nezlomné přesvědčení o vlastní výjimečnosti. To ale v dnešní společnosti není nic neobvyklého. Už od dětství si malý Hitler rád hrával na válku, čímž dával průchod svým destruktivním sklonům. Ovšem i to je relativně běžná kratochvíle dnešních dětí, která v nás nebudí, žádné podezření.

            Pro Hitlera byl typický únik od reality, úplná neschopnost cílesměrné činnosti a také neschopnost navázat s někým trvalejší přátelství. Otec z něho chtěl mít úředníka, Hitler si namísto toho usmyslel, že chce být umělcem- malířem nebo architektem. Ve skutečnosti pro to ale nic nedělal a už ze střední školy byl po třetím ročníku vyhozen. V době dospívání mu zemřel otec, Hitler v té době žil ze sirotčího důchodu a příspěvků od matky. Přestěhoval se do Vídně, aby šel studovat malířství. Na Akademii ale nebyl přijat. Tak se celý rok potuloval ulicemi, prohlížel si zdejší architekturu a bavil se s lidmi. Další rok opět selhal u přijímacích zkoušek. Tím se mu začal rozplývat sen, že bude velkým umělcem. Tato porážka pro něj musela být mnohem horší, než selhání na střední škole, tu vysvětloval, tím, že chce být umělcem. Když, ale selhal jako umělec, neměl už k dispozici žádné další vysvětlení. Byl odmítnut právě v oblasti, ve které si byl jist budoucím úspěchem a slávou. Nezbývalo mu nic jiného než obviňovat profesory Akademie, společnost, celý svět. Jeho nenávist k životu musela tehdy ještě zesílit. Jeho narcismus ho zřejmě nutil ještě silněji, aby se odtáhl od reality, jinak by se mu zhroutil celý svět.

            Vysvobozením se pro Hitlera stala 1. Světová válka, konečně nemusel rozhodovat o tom co si počít se svým vlastním životem. Válka vypukla právě ve chvíli, kdy si musel přiznat, že jako umělec úplně ztroskotal. Válka v něm totiž pocit ponížení nahradila pocitem pýchy, že je z něj hrdina. Hitler byl ve válce vyznamenán a konečně v něčem zakusil úspěch, velitelé si ho vážili a jeho nacionalismus sílil. Zároveň v sobě objevil schopnost ovlivňovat druhé i to, že ve válce může dát volný průchod svým destruktivním tendencím. Dokladem Hitlerovi destruktivity byl i jeho vztah k ženám, vlastně všechny jeho milenky zasáhla jeho osobnost takovým způsobem, že raději spáchaly sebevraždu nebo se o ni alespoň pokusily, než aby s ním setrvaly v intimním vztahu. Po prohrání 1. Světové války cítil zhroucení svých nacionálních ideálů. Němci se v té době cítili ublíženi válečnými reparacemi a toužili po silném vůdci, který je vyvede z bídy.

            Hitler se nebál ukázat prstem na nepřítele, který „podrývá“ Árijskou rasu – totiž (převážně) Židy. Teprve teď se mohla Hitlerova nekrofilie projevit naplno. Nastalo masové vraždění a ničení měst, které svým rozsahem nemělo v historii obdoby. Hitler si liboval ve vizích destrukce a zabíjení. Paradoxní je, že celá idea vybudování Německé říše, byla pouze zástěrkou pro jeho osobní sklony k ničení. I v době kdy bylo jasné, že je válka prohraná, chtěl Hitler zničit vše, co mu bylo blízké. Při hromadné sebevraždě s ním zemřela jeho milenka Eva Braunová, jeho pes i jeho pobočník Goebbels s celou rodinou. Hitlerova porážka a smrt musela být doprovázena smrtí všech, kdo mu byli blízcí, a kdyby bylo po jeho, také smrtí všech Němců a zánikem celého světa. Pozadím, k jeho vlastnímu zániku mělo být zničení všeho.

            Na závěr bych rád upozornil na důležitý klam, který brání lidem rozpoznat potenciálního Hitlera, dříve než ukáže svoji pravou tvář. Tento klam spočívá v názoru, že krajně destruktivní a zlý člověk musí být ďábel sám a že tak musí působit už na první pohled, že nemůže mít, žádné pozitivní vlastnosti, že musí nést na čele viditelné Kainovo znamení, abychom rozpoznali jeho destruktivitu už z dálky. Takoví ďáblové existují, ale jsou vzácní. Mnohem častěji nosí destruktivní člověk masku- je zdvořilý, hlásá lásku k rodině, dětem a ke zvířatům. Hovoří o svých ideálech a dobrých úmyslech. A nejen to. Málokterému chybí jakákoli vlídnost a dobrý úmysl. Naivní názor, že zlého člověka snadno poznáme, v sobě skrývá velká nebezpečí. Nedokážeme ho rozpoznat dřív, než začne své ničivé dílo. Věřím, že většina lidí nemá tak intenzivně destruktivní charakter jako Hitler. Ale i kdybychom předpokládali, že destruktivní lidé tvoří jen 10% obyvatel, znamená to velké nebezpečí, pokud získají moc a vliv. Je jasné, že se každý destruktivní člověk nestane Hitlerem, protože málokdo má jeho talent přesvědčovat lidi. Dejme tomu, že by se destruktivní lidé stali pouze výkonnými členy SS. Ale na druhé straně Hitler nebyl žádný génius a jeho schopnosti nebyly nijak mimořádné. Jedinečná byla pouze sociální a politická situace, která mu umožnila vzestup. Mezi námi žijí stovky Hitlerů, kteří by se projevili, kdyby nadešla jejich historická hodina.

Zdroj: 
Fromm, E.: Anatomie lidské destruktivity. Aurora, Praha 2007.